Je doba Pandemie. Nouzový stav, restriktivní opatření, která dopadají na každého z nás.

FIRMY  bojují, jak se dá. Některé i o přežití. Mnozí jejich zaměstnanci již byli propuštěni, některé to ještě čeká. Většina z nich ale žije v nejistotě, co bude dál. A nejde o tučné bonusy, kterými některé firmy v době růstu upláceli své zaměstnance a tím roztáčeli nesmyslné zdražování lidské práce. Jde o to, že mají obavy, z čeho budou platit hypotéky, kroužky dětem (až to zase půjde), léky rodičům a prarodičům.

ÚŘEDNÍCI jsou zaměstnanci eráru. Nikdo neví, jakou přesně práci někteří v nouzovém stavu vykonávají, protože oficiálně sice zavřeno nemají, úřední hodiny pro veřejnost jsou však zcela zásadně omezeny. Pokusím se být spravedlivý: někteří, i když jsou v kanceláři jen pár hodin týdně, se snaží pracovat doma. Vědí, že ty hromady žádostí, které rostou (protože život se úplně nezastavil), za ně nikdo nevyřídí. Ale jsou tací, kteří jsou doma za 100% platu, protože překážka je na straně zaměstnavatele. Nic nedělají a někteří se dávají slyšet, že to je docela prima. Co bude, až se vrátí do práce naplno, neřeší. Ale je jasné, že budou čerpat dovolené, jezdit na školení, čerpat studijní volna….. Tedy požívat výhody, které se mnohým zaměstnancům v privátním sektoru nikdy nedostanou. A to nemluvím o OSVČ a drobných podnikatelích, kteří mnohdy bojují o holé přežití.

A situace na TRHU PRÁCE  se začíná měnit. Mnoho zaměstnanců z firem se ohlíží po zaměstnání ve státní správě. Možná za méně peněz, ale s jistotou vyplacené mzdy a dalších sociálních jistot.

A co STÁT? Ten velmi ochotně vytváří další stovky a tisíce úřednických míst, protože agenda narůstá.

A JÁ SE PTÁM: kdo bude stavět rodinné domy pro Vás, až se všichni stanou úředníky?